Jednu z koncertních událostí začátku letošního roku zpočátku provázela menší nervozita v podobě čekání na časný příjezd hlavní hvězdy večera – americké ASVA. Celodenní cesta ze Švýcarska se však nakonec obešla bez výraznějších komplikací, takže krátce po osmé mohlo celé to řádění začít.

Útulný, miniaturní a členitý klubík Chapeau Rouge je na akce podobného zaměření přímo dělaný. Kvalitní ozvučení a příjemné prostředí se už stalo standardem, takže o to více možností měli návštěvníci k tomu, aby se plně soustředili na to, co předvedou vystupující. Předkapely jsou většinou od toho, aby na sebe prozatím jen potenciální fanoušky dokázaly upozornit a aby nezůstaly jen v roli statistů, na které se během pár minut poté, co odloží nástroje, zapomene. Přesně tohle se do puntíku povedlo jindřichohradeckým FIVE SECONDS TO LEAVE. Uskupení, v jehož řadách najdeme členy dnes již nefunkčních NUIT, jsou tuzemskou odpovědí na současnou alternativní metalovou vlnu. Ryze instrumentální hudba založená na tvrdých kytarových riffech, členitých samplech a gradaci jednotlivých motivů, nepostrádala hlavu i patu a cit pro vrstvení jednotlivých stavebních prvků, ze kterých se skladby FIVE SECONDS TO LEAVE postupně skládaly. Ačkoliv se tu a tam vyskytly problémy technického rázu, jako například ne úplně přesná synchronizace nasamplovaných smyček z laptopu se živými členy kapely, hudba Jihočechů si postupem času dokázala vynutit maximální míru pozornosti a zájmu. Její atraktivitu ještě umocňovala zajímavá a vzhledem k hudebnímu doprovodu trefná animace. Velice příjemné překvapení večera, u kterého očekávám další kvalitativní růst.

Ozvučit pětičlennou sestavu seattleských matadorů zabere nějaký ten čas, ale výsledek však stojí za to! Velmi dobrý a hlasitý zvuk dovolil vychutnat si následné vystoupení takříkajíc nadoraz. Více než hodinu trvající zvuková tryzna se proměnila v příjemně bolestný zážitek, při kterém kytarové riffy fungovaly jako skalpel a hromová basa doslova rvala vnitřnosti. Většina členů ASVA se dá už jen podle vzhledu charakterizovat jako pánové ve středním věku, kteří si jdou jen tak zabrnkat pro radost, ale zdání pochopitelně klame. Žádná selanka k poslechu u skleničky vína se nekonala. S každým dalším riffem, jejichž doznění se zdály být nekonečné, se celý mohutný zvukový mechanismus hlouběji a hlouběji zabodával do sluchovodů a jeho působení bylo i oproti studiovým nahrávkám ještě chorobnější a apokalyptičtější. Bicmen Greg Gilmore, který má za sebou i působení v zárodku dnes slavných PEARL JAM, MOTHER LOVE BONE, svými brejky a přechody, které „střílel“ s naprostou lehkostí, jako by odmítal zničující pomalé tempo, ale zároveň se mu plně přizpůsoboval. Hammodky Andrewa McInnise, který si ještě pár minut předtím spokojeně rozjímal nad hudbou FIVE SECONDS TO LEAVE, svým nenápadným působením zastřešovaly celé to zvukové řádění a dávaly mu lidskou tvář. Ta však byla i přesto řádně zjizvená a ohavná. I tak byl ale pohled na ní sladkou odměnou těm, kteří vydrželi až do půlnoci, kdy set ASVA končil. Ani hlasité dožadování se přídavku kapelu neobměkčilo, a tak jsme se po několika minutách rozešli domů s pocitem naprostého zvukového očistce.

Fotografie: Thorn